Ano, je mi jasné, že mnozí z našich kolegů z hudební branže teď nedůvěřivě hledí na titulek, mnozí snad i závidí. Ale ono je to všechno trochu jinak, přestože titulek je v podstatě pravdivý.
Začalo to včerejším koncertem v Horním Maxově. To je v kopcích nad Jabloncem. Naše vystoupení bylo součástí velké grilovačky v místním penzionu U hrocha. Dorazili jsme na louku před penzionem, navzdory varování meteorologů ani nesněžilo, ani nepršelo. Před námi jedna country kapela složená z místních dobrovolníků nicméně svou produkcí déšť přivolala, což ovšem nevadilo, zahrádka byla téměř perfektně zastřešená. Říkám téměř, protože jedinou možnou skulinkou se voda prodrala a dopadla přesně na náš mixpult, konkrétně na vstup č.7. To už jsme ale hráli my, a zvuk který se následně ozval, zpočátku vypadal jako součást velmi pěkného vydařeného sóla. Ve skutečnosti však naříkal elektronický obvod, který se takto loučil se životem. No nic, vstupů tam zbylo ještě hodně. Svedli jsme vodu jiným směrem a hrálo se dál.
Po produkci, která byla celkem úspěšná (už jen proto, že asi 20 lidí nás vydrželo poslouchat přsto, že déšť neustával a teplota spadla ze schodů, jmenovitě až na desátý stupeň), se šlo vybírat „na kapelu“. V ten moment byly záchodky a přilehlé chodby plné lidí a na place nezbyl skoro nikdo. No, aspoň na benzín to stačilo. Naložili jsme tedy své dva kapelní vozy a chystali se odjet. Déšť sice ustal, ale louka byla podezřele měkká na došlap. První auto se rozjelo plnou rychlostí a taktak se zachytilo předními koly na betonu cesty. Náš Vitouš (Mercedes Vito, pozn.aut.) to ovšem už nezvládl. Plně naložen polykal předními koly trsy trávy a hlínu, až nakonec rezignovaně skončil pod nájezdem na betonovou cestu, připomínaje svým vzhledem zápasníky v bahně. Došli jsme sice do hospody pro pomoc, ale ta se v tuto noční dobu sestávala spíš z teoretických úvah a rad tří místních štamgastů, kam zatočit volantem a co při tom dělat. Jediný já jsem tak přiložil ruku k dílu, respektive k zadnímu blatníku Mercedesu, a jal se tlačit. Za své bohulibé úsilí jsem byl zakrátko odměněn – po podklouznutí pravé nohy jsem se poroučel kompletně do bahnitého močálu za autem. Když jsem se zvedl, vypadal jsem tak, že by se mě lekl i sám Jožin z bažin. Když potom Kuře na radu jednoho z „odborných poradců“ zajel do hluboké brázdy v louce, kterou považoval v té tmě za cestu, a ocitl se rázem až po rám auta v bahně, usoudili jsme že ráno bude nejspíš moudřejší večera. Zanechali jsme tedy vůz svému osudu a šli přenocovat do penzionu.
Ráno byla situace opravdu trochu jasnější. To je na traktor! řekl jsem. Kuře tedy investigativně zjistil, kdo v nejbližším okolí vlastní ten pražáky opovrhovaný stroj, a kolem deváté ráno se v dáli na polní cestě skutečně objevil. Přiřítil se jako blesk, se stříbrnou metalízou a typickým znakem zuřivého býka na kapotě – ano, bylo to opravdu Lamborghini. Chlapík nelenil, natáhl ocelové lano ke kouli našeho Vitouše, a vytáhl ho z bahnité louky jak jahodu ze šlehačky. Na rozdíl od cukrárny nás ovšem tenhle dortík stál pětikilo. Zamávali jsme našemu zachránci, a když zmizel za zatáčkou, smutně jsme se podívali do peněženky, kde předtím byly peníze utržené za koncert.
„Tak jsme si vydělali na Lamborghini…“ pravil Kuře. No uznejte – komu z hudebníků se to dnes povede? 🙂